Městské mincování v Jihlavě
součást lokality
-
popis lokality
Městské mincování v Jihlavě
Nová etapa jihlavského mincování spadá až do 15.století. Ačkoliv písemné prameny jsou velmi skoupé, mincovní nálezy dokládají od konce třicátých let tohoto století ražbu vlastní městské mincí. Podobně jako v několika dalších moravských městech (Brno, Olomouc a Znojmo) je v Jihlavě otevřena městská mincovna, což odráží emancipaci moravských královských měst po husitských válkách projevující se nárůstem jejich politické a hospodářské moci. Zároveň to byla reakce na záplavu čtyřhraných rakouských a bavorských feniků, které měly negativní dopad na moravskou ekonomiku. U mincí tohoto typu byl výhodou zjednodušený způsob ražby zaručující vyrazit v krátké době dostatek drobného oběživa, jehož potřeba se tehdy neustále zvyšovala. Zajímavé je, že není známé žádné panovníkovo privilegium Jihlavským, které by povolovalo zdejší mincování, jako tomu bylo třeba u Brna (1457) nebo u Znojma (1462). Mincovní právo uděluje Jihlavě spolu s Brnem, Znojmem a Olomoucí až v roce 1467 císař Fridrich III. (1440-1493). Avšak nálezy potvrzují, že v letech 1435 až 1452 se v Jihlavě razila městská mince, a to ve dvou nominálech: jako peníz a haléř. Jednalo se o čtyřhranou minci (se čtyřrázem), na jejíž přední straně byla rozkřídlená větší hladká moravská orlice. Orlice je korunovaná, s krátkým, silným zobákem s vyplazeným jazykem. Její křídla jsou vysoko zvednutá, letky jsou symetricky rozložené. Na prsou má štítek podlouhlého tvaru, přerušovaný, s velkým majuskulním písmenem „I“. Popisované mince jsou dosti vzácné. Malá četnost dochovaných minci by mohla naznačovat, že jich byl vyražen velmi omezený počet. Tyto ražby jsou někdy spojovány s mincovní činnosti dvou jihlavských občanů Jana Magdalenina a Aurifabera (Zlatníka nebo zlatníka?), kteří údajně „zhotovovali minci jako Vratislavští a Svídničtí“. Současné numismatické bádání se však staví k tomuto názoru velmi skepticky. Pokud připustíme nějaké jejich mincování, pravděpodobně asi mělo soukromý ráz. Mohlo jít o nějaké kratší ražební období, podobně jako tomu bylo v Brně, Znojmě nebo Olomouci. Někteří numismatici jim dokonce připisují vznik a produkci jednoho beischlágu - napodobeniny „věčného vídeňského feniku“, který se údajně po roce 1404 razil v Jihlavě. Je to dosti odvážná domněnka, stejně jako přidělování vzniku zlatého Joštova dukátu opět do Jihlavy. Ten měl být podle jiného názoru dílem právě vzpomenutého Aurifabera. Obě hypotézy nejsou řádně zdůvodněny. Spíše by s popisovanou ražbou jihlavských čtyřhranných mincí mohl souviset v prvních dvou rejstřících městské sbírky z r.1425 uváděný „Jorg prenner sartor“. Ale i zde není úplně jasné, jestli se jedná o nějakého bývalého prenéře, který se stal krejčím, nebo o příjmení.
Do stejného období (1435-1462) spadá také další vyjímečná mincovní činnost v Jihlavě, kontramarkování pražských grošů. Kontramarkování těchto mincí mělo svůj původ v německých říšských městech, kde mělo ryze praktické důvody. Vyražením příslušného městského znaku či jiného symbolu si města označovala berné, kvalitní mince, což v době stálého úpadku jakosti pražských grošů (především Václava IV.) se jevilo jeko nejjednodušší opatření. První kontramarky se objevily ojediněle v Německu už na koncem 14.století, ale největšího rozmachu došly v době husitských válek, t.j. ve 20. letech 15.století, kdy se stávaly běžným jevem. Po vzoru říšských měst kontramarkovala pražské groše i dvě moravská města, Brno a Jihlava. Zatímco Brno si označovalo berné mince značkou moravské orlice s prsním štítkem s typickým břevnem, jihlavská značka má přesnou podobu jejich znakového zvířátka, to znamená ježka kráčejícího vpravo (heraldicky). Jihlavské kontramarkování mělo snad i důvody politické, když uprostřed českého státu tak německé město dávalo ostentativně najevo svůj negativní vztah k české moci a husitství. Avšak hlavní důvody byly jistě prozaičtější. Obdobné jako v Německu šlo především o zajištění kvalitní mince pro obchod, hlavně s českými městy. To potvrzují i nálezy mincí s jihlavskou kontramarkou, které se nacházejí především v Čechách.
K největšímu rozmachu jihlavské městské mincovny však dochází až v druhé polovině 15.století, a to ve dvou časových obdobích: v letech 1458-1465 a potom v letech 1489-1495. Mincovní nálezy dokládají, že produkce jihlavské mincovny byla v těchto dobách poměrně značná. První období se víceméně překrývá s mincovním nařízením Jiřího Poděbradského (1458-1471), které mělo za cíl vymýtit z oběhu veškerou různorodou čtyřhrannou minci (většinou velmi nejakostní) a zajistit tak zavedení nové jednotné domácí kruhové mince. Tak měly být zároveň stabilizovány měnové poměry v zemi. Královské nařízení mělo velký význam hlavně pro Moravu, která byla v těchto dobách doslova zaplavena černou rakouskou a jihoněmeckou čtyřhrannou mincí. Zde byl restrikt vyhlášen na brněnském sjezdu 24.5.1460. Z usnesení vyplývá, že veškeré oběživo bylo rozděleno na berné a neberné. Současně bylo nařízeno, aby neberné mince byly neprodleně odevzdány do mincoven v Brně, Olomouci a Znojmě, kde měly být měněny za berná platidla. Zajímavé je, že není uvedená jihlavská mincovna. Absence Jihlavy by mohla souviset s nedůvěrou, kterou král Jiří měl vůči tomuto městu. Vždyť Jihlava jako jediné královské město neuznalo jeho volbu českým králem a k jeho uznání musela být přinucena silou (kromě jiného byla Jihlava za své nepřátelství potrestána v roce 1467 ztrátou svého výsadního postavení jako nejvyšší soudní stolice v horních věcech). Faktem zůstává, že mincovní reforma z r.1460 zásadním způsobem změnila moravské oběživo, když hlavní mincí na trhu se definitivně stala drobná mince - peníz. To však zákonitě muselo iniciovat rozšíření a podstatné zintenzivnění ražby městské kruhové mince na Moravě, tedy i v Jihlavě.
Doklady o jihlavských ražbách prvního období 2.poloviny 15.století (1458-1465) známe především ze záznamů jihlavské III. městské knihy. Třebaže už ze zápisů pocházejících z let 1458,1459 a 1462 lze usuzovat na mincovní činnost, nejprůkaznějším dokladem je zápis z roku 1463. Zde je zapsán částka vyplacená při prodeji poloviny rybníka u Hybrálce (vnter Biberstorff) vyjádřena slovy „šedesát kop grošů dobré mince městské měny v Jihlavě“ (sechczig schock gr. gutr müncz stat werung zu Iglau). Mincování pak potvrzují i další roční zápisy (1464, 1465).
Ještě více je doloženo jihlavské mincování v období let 1489-1495. Především nás dobře informují zprávy zaznamenané v V.městské knize. V řadě případů je zde výslovně uvedeno, že zapsané finanční transakce se uskutečňují v „městské minci“. Tak třeba v r. 1489 se objevuje v podmínkách jistého obchodu, že „25 zlatých má být splaceno polovinou ve zlatých a polovinou v městské minci“ (XXV guld. vnd die czalung sol sein halffen tail guld. vnd halfentail müncz noch der statwerung). V témže roce se v jiném zápise píše o podmínkách půlročních splátek částky 25 zlatých, při čemž platba má být provedena „z poloviny ve zlatých a z poloviny v městské minci“ (alle halbe iar XXV guld. vncz zu volkomenlicher czalung der vorgenanten Sümb vnd die czalung sol sein halb guld. vnd halv müncz der statwerung). Obdobně je uváděná městská mince i u několika zápisů let 1489, 1490, 1491, 1493, 1495. V několika případech se hovoří o „obecní minci“ (1491 - ...Gemain müntz) nebo také o „naší minci“ (např. 1491 - ...vnser müncz). Z dalších souvislostí je patrné, že se jedná opět o městskou minci.
Jihlavské městské mince ražené v druhé polovině 15.století v městské mincovně byly kruhové, jak to potvrzují četné zachované exempláře. Po ikonografické stránce je můžeme rozdělit podle předpokládaného chronologického pořadí do tří hlavních skupin lišící se detaily. V zásadě představují jednostranné mince s hladkou rozkřídlenou orlicí na přední straně, která má v prsním štítku majuskulní písmeno „I“. Obdobně jako čtyřhranná jihlavská mince byla i kruhová opět ražena ve dvou nominálech, a to jako peníz a jeho půlka, haléř.
Mincování 15.století v Jihlavě opět sebou nese problém, který se zdá být stále neřešitelný. Je jím lokace městské mincovny. Není jasné, jestli město mincovalo ve vlastní režií nebo jestli ražbu nepronajalo nějakému podnikateli. V prvním případě by se tak nabízela možnost, že se mincovalo (a především kontramarkovalo) přímo na radnici. V druhém případě by pak mohla být mincovna umístěna obdobně jako v 13.století v domě nájemce-mincíře (mincmistra?), jak tomu bylo například v Brně. Avšak písemné prameny mlčí a hmotné důkazy se zatím také nenašly, neznáme dokonce ani jména mincmistrů či mincířů. Jestliže připustíme problematické mincování výše vzpomenutého Jana Magdalenina a Zlatníka (zlatníka?), nabízí se odpověď, že právě oni mohli razit ve svém domě. Ale u Jana Magdalenina dokládají rejstříky městské dávky č.1-2 i IV. městská kniha, že byl někdy na začátku 15.století (nejpozději od roku 1425) do roku 1428 vlastníkem domu č.51 v III. městské čtvrti, stávajícím na dnes prázdném jihovýchodním nároží křížení Židovské a dnešní Palackého ulice, přímo naproti tehdejší synagogy. Podle výše městské dávky se muselo jednat o malý přízemní domek, o kterém lze asi těžko uvažovat jako o sídle pro město tak důležité instituce, jako byla městská mincovna. Snad by se zde dala připustit nějaká menší dílna. Jinak se v Jihlavě označuje jako „mincovna“ rohový dům Masarykovo nám. 8 - U Mincovny 2. Jak dokládají písemné prameny z 15.století, byl však objekt v tomto věku obyčejným měšťanským domem, obývaným různými řemeslníky nepracujícími s kovem (Jan tesař, Prokop krejčí, Janek krejčí atd.). Název ulice U Mincovny je novodobý. Je produktem romantické doby 19.století. V 15.století se ulice jmenovala Farní (platea parrochialis) nebo také K farnímu dvoru (podle dvora, který stával při hradbách vlevo za kostelem sv. Jakuba). Od 16.století se jmenovala Malá Farní (Kleine Pfarrgasse), a to až do 20. století. Současný název nese ulice oficiálně až od roku 1924.
Když koncem 15. století městská mincovna v Jihlavě končí svou činnost, je to definitivní tečka za zdejší mincovní činností. Lze konstatovat, že přes všechny problémy spojené s determinací jihlavské mincovní produkce a jihlavského mincování v obecné rovině, bylo zdejší mincování nesmírně důležitou součástí české a moravské ekonomiky 13. a 15. století-
obrazy
-
prameny, literatura
-
autor
Jaroš
