Mincovnictví na Jihlavsku
popis lokality
Mincovnictví na Jihlavsku
Počátky soustavného osidlování z. a v. části Českomoravské vrchoviny spadají do posledních desetiletí 12. století. Kolonizaci dnešního Jihlavska lze klást nejpozději do počátku dvacátých let 13. století. Nositelem této nové kolonizační vlny bylo převážně cizí etnikum pocházející hlavně z německy mluvících zemí. Kolonizace se zde zintenzivnila a urychlila nálezem a následnou exploatací stříbronosných rud. Centrem regionu se stalo nově založené královské horní město Jihlava, které se rychle zařadilo mezi naše nejmocnější města.
Jihlavský rudní okrsek lze přibližně prostorově vymezit na severu katastry dnešních obcí Smrčná a Červený Kříž, na východě Malým Beranovým, Kosovem a Studénkami, na jihu zhruba linii Rančířov-Popice a na západě čarou Vyskytná nad Jihlavou-Rounek-Dvorce. Listinou z 3. ledna 1272 udělil Přemysl Otakar II. jihlavským podnikatelům právo dokonce těžit i zlato v prostoru mezi Jihlavou a Ústím včetně tohoto místa. Z hlediska geologicko-mineralogického jsou zdejší ložiska tvořena rudními žilami s převládající žilovinou tvořenou hlavně křemenem, popřípadě barytem nebo karbonáty. Rudní minerály zde byly zastoupeny především stříbronosným galenitem, sfaleritem, pyritem, v západní a severozápadní části revíru také arsenopyritem a pyrhotinem. Dokonce se vyskytoval i pyrargyrit a prousit, v pramenech se uvádí i výskyt drátkového stříbra. Stříbrné rudy se tedy těžily v širokém pásu kolem města i v nejbližším okolí Jihlavy. Jak dokládá nejnovější archeologický průzkum, nejrozsáhlejší prospekce i těžba byla ještě před polovinou 13. století u Starých Hor.
Názvy nejstarších kutišť nebo dolů se nezachovaly. První konkrétní nálezové pole je možno lokalizovat k r. 1272 k Smrčné a na vrch Rudný. Prvním známým byl důl na „monte Rudolfi“ nacházející se na kutišti „Aychornsberch“ (Eichhornberg, Veverčí vrch), které je zaznamenáno v listině ze dne 23. října 1272. Královští urburéři Hanmann, Ludmann a Helvik v ní potvrzují pronájem jmenované štoly podnikateli Wernheru Lotingovi a želivskému opatovi Marsiliovi.
Důlní podnikání bylo ve 13. století velmi výnosné a přinášelo obrovské zisky nejen horním podnikatelům, urburéřům a mincmistrům, ale i panovníkovi. Vždyť právě jihlavské stříbro, resp. mincování bylo v pozadí moci a velmocenských ambicí Přemysla II. Otakara. S těžbou rud a zpracováním stříbra v Jihlavě bezprostředně souvisela mincovní činnost, která umožnila panovníkovi kolem r. 1260 provést zásadní mincovní reformu. Kromě dalšího tehdy Přemysl Otakar II. začal razit nové moravské brakteáty menšího střížku. Ty se lišily od českých mincí nejen velikostí, tvarem (místo miskovitých byly knoflikovité), ale i použitými obrazy. Místo stále se opakující podoby sedícího panovníka se zde objevují různé lidské postavy, skutečná i fantastická zvířata, rostlinné a architektonické dekóry. V té době se na Moravě raženy také malé dvoustranné denáry. Lze předpokládat, že některé z typů brakteátů i denárů byly raženy právě v Jihlavě.
Nepřímým dokladem existence zdejší královské mincovny je smírčí smlouva ze dne 16. srpna 1249 mezi králem Václavem I. (1230 -1253) a jeho odbojným synem Přemyslem (moravský markrabě 1247 - 1253, jako král Přemysl Otakar II. 1253 - 1278). Dohodou přenechal Václav I. správu Moravy Přemyslovi, ale ponechal si „polovinu výnosu jihlavské mince“ (současná historiografie však připouští interpretaci, že šlo o polovinu z těžby stříbra). Další doklad by bylo možno najít v proslulém jihlavském městském právu. Třebaže jeho nejstarší dochovaný zápis pochází asi až ze sedmdesátých let 13. století, jeho formování a vznik lze řadit do poloviny tohoto století. V kapitole „De modo querendi falsarios in domo uel alias ubicunque“ se hovoří o pravomocech mincmistra při stíhání padělatele mincí a v kapitole „Item de falsis denariis“ jsou ustanovení o mincíři dodávající falešné mince z mincovny. Za doklad existence jihlavské mincovny může být považována i listina z 2. listopadu 1258, v které mincmistři království českého Eberhard, Dětmar Freiberg, Jindřich Pták (Avis) a Jindřich Kruceburgensis z Fuldy předávají svůj špitál v Jihlavě želivskému opatu Marsiliovi a jihlavskému faráří Štěpánovi. Text listiny napovídá, že předávající měli určitý vztah k Jihlavě, podle titulů mincmistrů i k jihlavské mincovně. Zajímavou informaci přináší nedatovaný formulář o pronájmu moravské mince spolu s rychtami ve Znojmě a v Jihlavě mincmistrům Tilovi z Uherského Brodu, Bertoldovi z Jihlavy a Oldřichovi z Brna. Kromě toho obsahuje nejen přesné podmínky nájmu, pravomoce a povinnosti mincmistrů včetně povinnosti stíhání padělatelů, ale i předpisy o výměně mince a výhradním používání ražených mincí (denárů) v obchodním styku. Výslovně také zakazuje pod velkou pokutou braní vídeňských i jiných platidel. Právě poslední zmínka naznačuje vznik formuláře k roku 1270, kdy Přemysl Otakar II. činí řadu dalších opatření proti invazi rakouské fenikové měny na Moravu. Navíc je zde uvedeno jméno jihlavského patricije a královského rychtáře Bertholda známého jako mincovního podnikatele také z jiných pramenů.
Avšak skutečně prvním listinným dokladem existence mincovny v Jihlavě je listina krále Přemysla Otakara II. z 30. září 1275, kterou panovník postoupil zdejší mincovnu a tavírnu do dědičného držení jihlavskému patriciovi Jarošovi (synu bývalého českého mincmistra Eberharda), dalšímu jihlavskému patriciovi Hartmundovi (zeti jihlavského patricie a bývalého českého mincmistra Jindřicha Ptáka) a Eberhardovi (bratru čáslavského měšťana Biskupa). Veškerá získaná práva se týkala i jejich dědiců. Z toho vyplývá, že jihlavská mincovna byla tehdy postoupena v dědičné držení konzorciu několika mincovních podnikatelů (mincířů), kteří byli podřízeni moravskému zemskému mincmistrovi vykonávajícímu jménem krále dozor nad všemi moravskými mincovnami. Jiné důležité ustanovení se týká možnosti přenesení mincování za určitých podmínek do jiného místa. Velmi zajímavým momentem je fakt, že se v textu celkem třikrát opakuje formulace, že práva, která se s mincovnou propůjčují, platí „od dávných dob“. To lze vyložit i jako přímé svědectví o již dlouhodobém mincování v Jihlavě. Avšak spíše listina dosvědčuje zásadní účast jihlavské mincovny na moravské mincovní reformě Přemysla Otakara II, kterou panovník provedl kolem r. 1253. Tento zásah znamenal vznik nové peněžní soustavy, která měla především čelit invazi nekvalitní cizí měny, jenž doslova ničila moravskou ekonomiku. Tím také došlo k přímé podpoře potřeb rychle se rozvíjející řemeslnické výroby a obchodu, a to především v prudce se rozvíjejících městech. Jestliže dáme reformu do souvislosti s jihlavským stříbrem, pak je třeba za dodavatele nových typů minci v prvé řadě vidět jihlavskou mincovnu.
Ve zmíněné listině z 2. listopadu 1258 je na prvním místě jmenován mezi dárci špitálu pražský patricij, horní podnikatel a magister monetae Eberhardus. Do Čech přišla tato šedá eminence královské rady Václava I. a později Přemysla II. Otakara pravděpodobně z některé německy mluvící horní oblasti, jak lze odvodit z jeho velkých znalostí v horním a mincovním podnikání. První písemná zmínka o něm pochází z r. 1253. Eberhardovým nejvýznamnějším počinem bylo založení tzv. Havelského města. V oblasti dolování a mincování se setkáváme s jeho aktivitami na Českomoravské vrchovině, především v Brodě, Čáslavi i v Jihlavě. Na konci 50. let 13. století pobýval v Jihlavě, a to nejprve jako horní podnikatel, pak královský mincmistr a nájemce urbury. Někteří historikové, vědomi si jeho organizačních a lokátorských schopností, mu přisuzují zásadní účast při zakládání Jihlavy. V těsné blízkosti města je doklad jeho lokátorské činnosti zachován v názvu vesnice Eberhartsdorfu. Listina z r. 1258 je přímým dokladem jeho hospodářských zájmů i důležitosti jeho společenského postavení. Zároveň z ní vyplývá, že v 50. a 60. letech 13.století, kdy se městská správa teprve vyhraňovala a kdy horní správa ještě nebyla zřetelně oddělena od městské, byl Eberhard jednou z rozhodujících osobností v Jihlavě. V úřadě mincmistra Království českého je doložen v letech 1253-1265 , avšak není vyloučeno, že úřad zastával ještě v 70. letech.
Z dalších mincmistrů a mincovních podnikatelů v Jihlavě byl výše zmíněn jihlavský patricij Jindřich zvaný Pták (Avus). Je málo pravděpodobné, že je totožný s prvním známým jihlavským královským rychtářem Jindřichem Pechervolem uváděným v listině z 19. října 1268. Jindřich Pták býval častým společníkem Eberharda, a to nejen v Jihlavě, ale i v Brodě. O jeho výjimečném postavení svědčí fakt, že jeho pečeť je připojena k řadě nejdůležitějších listin z počátků Jihlavy. Jeho zeť Hartmund pokračoval v Jindřichově díle, jak vyplývá z listiny o jeho spoluzisku jihlavské mincovny a tavírny v r. 1275. Vedle něj jsou z Jihlavy ještě známí Dětřich a Berthold. Dětřich (Dietrich) Freiberg, snad původem Sas, obdobně jako Jindřich Pták měl aktivity v Jihlavě a v Brodě. Naposledy se s ním setkáváme v testamentu z r. 1288, kde se o něm hovoří jako o jihlavském měšťanu a mincmistru pro Moravu. Posledním známým jihlavským mincovním podnikatelem byl Berthold. O něm už byla učiněna zmínka v souvislosti s popisem obsahu formuláře o pronájmu moravské mince a rychty ve Znojmě a Jihlavě. Připomíná se pak ještě v r. 1293 jako jihlavský rychtář.
Ne úplně vyřešeným problémem jihlavské mincovny stále zůstává její lokace, protože chybí jakákoli opora písemných pramenů. Proto jen analogicky s umístěním mincoven v jiných městech můžeme usuzovat, že sídlila v domě některého z mincmistrů nebo urburéřů nebo jiných horních a mincovních podnikatelů, kteří se vždy rekrutovali z řad nejbohatších patricijů. Protože jejich vizitkou byl vždy výstavný dům - palác, je třeba hledat mincovnu právě zde. Nejvýstavnější raně gotické paláce stávaly především v horní části náměstí, kde v 60. - 70.letech vyrostly na svou dobu nezvykle velké kamenné objekty. Proto teoreticky mohla být umístěna v kterémkoli z nich. Jediná zachovaná zpráva říká, že ještě na začátku 14. století, kde už je mincování přeneseno do Kutné Hory, je budova mincovny (bez udání lokace) oceňována částkou 200 kop pražských grošů, což potvrzuje její výstavnost. Pro svou urbanistickou polohu a velikost se třeba nabízí dnešní dvojdům č. 66 - 67 na Masarykově nám., později v držení rodiny Holzů. Svou středověkou dispozicí odpovídá sídlu významného a výjimečně bohatého jihlavského patricije. Z dalších domů by mohl připadat v úvahu palác na místě dnešních domů č. 47 a 48 naznačující svou velikostí, že ve 13. století i tady musel bydlet některý z nejbohatších Jihlavanů. Ještě ve 14. stol., kdy patřil patricijské rodině Pilgramerů a kdy je zde doložena rychta a později i radnice, byl jedním z největších paláců ve městě. Avšak stavebně historický průzkum dnešního radničního trojdomu v r. 1995 ukázal, že i zde stávaly v 70. letech 13. století dva domy palácového typu. Lokaci mincovny do severního domu tohoto komplexu (tzv. Cippusův dům) navíc mohou podporovat i nálezy zbytků tavicí pece, polymetalických strusek, měděných slitků i hromadný nález 18 denárů fenikového typu nalezených zde v r. 2004 v rámci prováděného archeologického průzkumu v souvislosti přestavbou radnice.
Jihlavské vládní mincování končí k r. 1300. Důvodem byla centralizace mincování v českém království v souvislosti s měnovou reformou krále Václava II. (1278-1305). Ten za pomoci vlašských finančníků Reinhera, Alferda a Tyna Lombarda začal razit nejproslulejší českou minci, pražský groš. Dokladem skutečnosti, že byla jihlavská mincovní produkce přemístěna do Kutné Hory, je jihlavská šmitna ve Vlašském dvoře se znakem ježka (znak je však asi o století mladší) a nad ním majuskulní nápis IGLA. Dá se říci, že v příští době více než jednoho století není v Jihlavě seriózně doloženo žádné mincování. Po polovině 14. století se sice objevuje v I. městské knize v několika zápisech z let 1361-1366 „monetarius“ (mincíř) a jeho syn Vavřinec, jinde zase je zmínka o „ancilla monetarii“ (služka mincířova) nebo další zápis hovoří o „domus olim monetarii“ (o domě kdysi mincířově). Tyto zprávy jistě nejsou dokladem nějaké mincovní činnosti. Uvádění „monetarius“ byl nejspíše přepalovač nebo směnárník, který ve městě s tak rozvinutým dálkovým obchodem jako byla Jihlava určitě musel být. Také služebná mohla pracovat u směnárníka nebo osoby, která už svou činnost dávno neprovozovala. I poslední zpráva může být interpretována přijatelně. Dům kdysi mincířův mohl pocházet opravdu až z 13.století, z doby, kdy v Jihlavě prokazatelně mincovna a tedy i mincíř byli. A tak můžeme směle tvrdit, že moravského mincování se tehdy Jihlava zúčastňuje jen dodávkami stříbra do brněnské markrabské mincovny. Tak tomu bylo třeba v roce 1391, kdy sem byly dodány markraběti Joštovi (1375-1411) dva centnýře stříbra, nebo v roce 1425, kdy několik jihlavských horních podnikatelů poskytuje menší množství stříbra markraběti Albrechtovi (1423-1439).
Městské mincování
Nová etapa jihlavského mincování spadá až do 15.století. Ačkoliv písemné prameny jsou velmi skoupé, mincovní nálezy dokládají od konce třicátých let tohoto století ražbu vlastní městské mincí. Podobně jako v několika dalších moravských městech (Brno, Olomouc a Znojmo) je v Jihlavě otevřena městská mincovna, což odráží emancipaci moravských královských měst po husitských válkách projevující se nárůstem jejich politické a hospodářské moci. Zároveň to byla reakce na záplavu čtyřhraných rakouských a bavorských feniků, které měly negativní dopad na moravskou ekonomiku. U mincí tohoto typu byl výhodou zjednodušený způsob ražby zaručující vyrazit v krátké době dostatek drobného oběživa, jehož potřeba se tehdy neustále zvyšovala. Zajímavé je, že není známé žádné panovníkovo privilegium Jihlavským, které by povolovalo zdejší mincování, jako tomu bylo třeba u Brna (1457) nebo u Znojma (1462). Mincovní právo uděluje Jihlavě spolu s Brnem, Znojmem a Olomoucí až v roce 1467 císař Fridrich III. (1440-1493). Avšak nálezy potvrzují, že v letech 1435 až 1452 se v Jihlavě razila městská mince, a to ve dvou nominálech: jako peníz a haléř. Jednalo se o čtyřhranou minci (se čtyřrázem), na jejíž přední straně byla rozkřídlená větší hladká moravská orlice. Orlice je korunovaná, s krátkým, silným zobákem s vyplazeným jazykem. Její křídla jsou vysoko zvednutá, letky jsou symetricky rozložené. Na prsou má štítek podlouhlého tvaru, přerušovaný, s velkým majuskulním písmenem „I“. Popisované mince jsou dosti vzácné. Malá četnost dochovaných minci by mohla naznačovat, že jich byl vyražen velmi omezený počet. Tyto ražby jsou někdy spojovány s mincovní činnosti dvou jihlavských občanů Jana Magdalenina a Aurifabera (Zlatníka nebo zlatníka?), kteří údajně „zhotovovali minci jako Vratislavští a Svídničtí“. Současné numismatické bádání se však staví k tomuto názoru velmi skepticky. Pokud připustíme nějaké jejich mincování, pravděpodobně asi mělo soukromý ráz. Mohlo jít o nějaké kratší ražební období, podobně jako tomu bylo v Brně, Znojmě nebo Olomouci. Někteří numismatici jim dokonce připisují vznik a produkci jednoho beischlágu - napodobeniny „věčného vídeňského feniku“, který se údajně po roce 1404 razil v Jihlavě. Je to dosti odvážná domněnka, stejně jako přidělování vzniku zlatého Joštova dukátu opět do Jihlavy. Ten měl být podle jiného názoru dílem právě vzpomenutého Aurifabera. Obě hypotézy nejsou řádně zdůvodněny. Spíše by s popisovanou ražbou jihlavských čtyřhranných mincí mohl souviset v prvních dvou rejstřících městské sbírky z r.1425 uváděný „Jorg prenner sartor“. Ale i zde není úplně jasné, jestli se jedná o nějakého bývalého prenéře, který se stal krejčím, nebo o příjmení.
Do stejného období (1435-1462) spadá také další vyjímečná mincovní činnost v Jihlavě, kontramarkování pražských grošů. Kontramarkování těchto mincí mělo svůj původ v německých říšských městech, kde mělo ryze praktické důvody. Vyražením příslušného městského znaku či jiného symbolu si města označovala berné, kvalitní mince, což v době stálého úpadku jakosti pražských grošů (především Václava IV.) se jevilo jeko nejjednodušší opatření. První kontramarky se objevily ojediněle v Německu už na koncem 14.století, ale největšího rozmachu došly v době husitských válek, t.j. ve 20. letech 15.století, kdy se stávaly běžným jevem. Po vzoru říšských měst kontramarkovala pražské groše i dvě moravská města, Brno a Jihlava. Zatímco Brno si označovalo berné mince značkou moravské orlice s prsním štítkem s typickým břevnem, jihlavská značka má přesnou podobu jejich znakového zvířátka, to znamená ježka kráčejícího vpravo (heraldicky). Jihlavské kontramarkování mělo snad i důvody politické, když uprostřed českého státu tak německé město dávalo ostentativně najevo svůj negativní vztah k české moci a husitství. Avšak hlavní důvody byly jistě prozaičtější. Obdobné jako v Německu šlo především o zajištění kvalitní mince pro obchod, hlavně s českými městy. To potvrzují i nálezy mincí s jihlavskou kontramarkou, které se nacházejí především v Čechách.
K největšímu rozmachu jihlavské městské mincovny však dochází až v druhé polovině 15.století, a to ve dvou časových obdobích: v letech 1458-1465 a potom v letech 1489-1495. Mincovní nálezy dokládají, že produkce jihlavské mincovny byla v těchto dobách poměrně značná. První období se víceméně překrývá s mincovním nařízením Jiřího Poděbradského (1458-1471), které mělo za cíl vymýtit z oběhu veškerou různorodou čtyřhrannou minci (většinou velmi nejakostní) a zajistit tak zavedení nové jednotné domácí kruhové mince. Tak měly být zároveň stabilizovány měnové poměry v zemi. Královské nařízení mělo velký význam hlavně pro Moravu, která byla v těchto dobách doslova zaplavena černou rakouskou a jihoněmeckou čtyřhrannou mincí. Zde byl restrikt vyhlášen na brněnském sjezdu 24.5.1460. Z usnesení vyplývá, že veškeré oběživo bylo rozděleno na berné a neberné. Současně bylo nařízeno, aby neberné mince byly neprodleně odevzdány do mincoven v Brně, Olomouci a Znojmě, kde měly být měněny za berná platidla. Zajímavé je, že není uvedená jihlavská mincovna. Absence Jihlavy by mohla souviset s nedůvěrou, kterou král Jiří měl vůči tomuto městu. Vždyť Jihlava jako jediné královské město neuznalo jeho volbu českým králem a k jeho uznání musela být přinucena silou (kromě jiného byla Jihlava za své nepřátelství potrestána v roce 1467 ztrátou svého výsadního postavení jako nejvyšší soudní stolice v horních věcech). Faktem zůstává, že mincovní reforma z r.1460 zásadním způsobem změnila moravské oběživo, když hlavní mincí na trhu se definitivně stala drobná mince - peníz. To však zákonitě muselo iniciovat rozšíření a podstatné zintenzivnění ražby městské kruhové mince na Moravě, tedy i v Jihlavě.
Doklady o jihlavských ražbách prvního období 2.poloviny 15.století (1458-1465) známe především ze záznamů jihlavské III. městské knihy. Třebaže už ze zápisů pocházejících z let 1458,1459 a 1462 lze usuzovat na mincovní činnost, nejprůkaznějším dokladem je zápis z roku 1463. Zde je zapsán částka vyplacená při prodeji poloviny rybníka u Hybrálce (vnter Biberstorff) vyjádřena slovy „šedesát kop grošů dobré mince městské měny v Jihlavě“ (sechczig schock gr. gutr müncz stat werung zu Iglau). Mincování pak potvrzují i další roční zápisy (1464, 1465).
Ještě více je doloženo jihlavské mincování v období let 1489-1495. Především nás dobře informují zprávy zaznamenané v V.městské knize. V řadě případů je zde výslovně uvedeno, že zapsané finanční transakce se uskutečňují v „městské minci“. Tak třeba v r. 1489 se objevuje v podmínkách jistého obchodu, že „25 zlatých má být splaceno polovinou ve zlatých a polovinou v městské minci“ (XXV guld. vnd die czalung sol sein halffen tail guld. vnd halfentail müncz noch der statwerung). V témže roce se v jiném zápise píše o podmínkách půlročních splátek částky 25 zlatých, při čemž platba má být provedena „z poloviny ve zlatých a z poloviny v městské minci“ (alle halbe iar XXV guld. vncz zu volkomenlicher czalung der vorgenanten Sümb vnd die czalung sol sein halb guld. vnd halv müncz der statwerung). Obdobně je uváděná městská mince i u několika zápisů let 1489, 1490, 1491, 1493, 1495. V několika případech se hovoří o „obecní minci“ (1491 - ...Gemain müntz) nebo také o „naší minci“ (např. 1491 - ...vnser müncz). Z dalších souvislostí je patrné, že se jedná opět o městskou minci.
Jihlavské městské mince ražené v druhé polovině 15.století v městské mincovně byly kruhové, jak to potvrzují četné zachované exempláře. Po ikonografické stránce je můžeme rozdělit podle předpokládaného chronologického pořadí do tří hlavních skupin lišící se detaily. V zásadě představují jednostranné mince s hladkou rozkřídlenou orlicí na přední straně, která má v prsním štítku majuskulní písmeno „I“. Obdobně jako čtyřhranná jihlavská mince byla i kruhová opět ražena ve dvou nominálech, a to jako peníz a jeho půlka, haléř.
Mincování 15.století v Jihlavě opět sebou nese problém, který se zdá být stále neřešitelný. Je jím lokace městské mincovny. Není jasné, jestli město mincovalo ve vlastní režií nebo jestli ražbu nepronajalo nějakému podnikateli. V prvním případě by se tak nabízela možnost, že se mincovalo (a především kontramarkovalo) přímo na radnici. V druhém případě by pak mohla být mincovna umístěna obdobně jako v 13.století v domě nájemce-mincíře (mincmistra?), jak tomu bylo například v Brně. Avšak písemné prameny mlčí a hmotné důkazy se zatím také nenašly, neznáme dokonce ani jména mincmistrů či mincířů. Jestliže připustíme problematické mincování výše vzpomenutého Jana Magdalenina a Zlatníka (zlatníka?), nabízí se odpověď, že právě oni mohli razit ve svém domě. Ale u Jana Magdalenina dokládají rejstříky městské dávky č.1-2 i IV. městská kniha, že byl někdy na začátku 15.století (nejpozději od roku 1425) do roku 1428 vlastníkem domu č.51 v III. městské čtvrti, stávajícím na dnes prázdném jihovýchodním nároží křížení Židovské a dnešní Palackého ulice, přímo naproti tehdejší synagogy. Podle výše městské dávky se muselo jednat o malý přízemní domek, o kterém lze asi těžko uvažovat jako o sídle pro město tak důležité instituce, jako byla městská mincovna. Snad by se zde dala připustit nějaká menší dílna. Jinak se v Jihlavě označuje jako „mincovna“ rohový dům Masarykovo nám. 8 - U Mincovny 2. Jak dokládají písemné prameny z 15.století, byl však objekt v tomto věku obyčejným měšťanským domem, obývaným různými řemeslníky nepracujícími s kovem (Jan tesař, Prokop krejčí, Janek krejčí atd.). Název ulice U Mincovny je novodobý. Je produktem romantické doby 19.století. V 15.století se ulice jmenovala Farní (platea parrochialis) nebo také K farnímu dvoru (podle dvora, který stával při hradbách vlevo za kostelem sv. Jakuba). Od 16.století se jmenovala Malá Farní (Kleine Pfarrgasse), a to až do 20. století. Současný název nese ulice oficiálně až od roku 1924.
Když koncem 15.století městská mincovna v Jihlavě končí svou činnost, je to definitivní tečka za zdejší mincovní činností. Lze konstatovat, že přes všechny problémy spojené s determinací jihlavské mincovní produkce a jihlavského mincování v obecné rovině, bylo zdejší mincování nesmírně důležitou součástí české a moravské ekonomiky 13. a 15. století.-
poznámky
Mince jsou uloženy ve sbírkách v MVJ ve fondech numismatika a archeologie .
-
obrazy
-
archeologické lokality
-
autor
Jaroš
